Život byl horší než ta její kaštanová, a pořád je, dokola, zas a znova. A není to o zoufalém nasávání Sava a ledovýho vzduchu zvenku, slyšíš, měl bys, tvoje pruhovaný ponožky jsou špinavý a jsou obě, obě jsou volný, nic je navzájem nespojuje jako hlavu se zbytkem těla.

Říkají, že bys měl, například být přívětivější k vanilkovejm svíčkám z bortícího se Teska, stát v pozoru a vyčkávat na přechodu tak dlouho, dokud se růžově nerozbliká semafor, nepít ráno moc kafe, abys večer nezemřel brzo a všechny svoje příjmy dobrovolně snížit o desetikorunu a podporovat asijský děti, od kterejch si tak výhodně kupuješ oblečení (na každý týden nové), a taky tolik nemluvit, nikdo moc nemluví, dívat se na televizi a napjatě sledovat předpověď počasí (když ohlásí déšť, vzít si deštník), nesát tolik vůní, nejíst tolik chutí a nespat tolik snů a blábolů, který ti denně vtloukaj do hlavy...

Říkají, že budeš volný jako pták, ale jejich ptáci jsou zavření v klecích a nutí tě chodit se na ně dívat a platit za to, jeden velký zvěřinec, jedno velké síto plné krve, potu, sraček a zvratků, to jsme my, my, a nikdo neplatí za to, aby nás viděl ve svém hrnci a to je víceméně k jejich dobru.